SLOVO AUTORA:
Vážený čtenáři. Kniha, kterou máš v rukou, je knihou nebezpečnou, a to nikoli jen ve smyslu Nekonečného příběhu, i když se mu v lecčems možná velmi podobá. Pokud mohu jako autor něco doporučit, potom je to především toto – není třeba chvátat při četbě. I když se třeba nedočkavě začneš dívat na poslední stranu, nebude Ti to nic platné. Spíše buď ve střehu, pokud pocítíš něco jako únavu, nechuť, nejasnou tíži. Potom dočti – pokud možno – ke konci stávající kapitoly, strany, odstavce, věty, či alespoň slova, a nepokračuj dále, dokud nepocítíš svěžest, chuť nebo nejasnou lehkost.
Kdybys snad měl pocit, že to, co čteš, probíhá právě ve Tvé bytosti nebo alespoň kolem Tebe, je to v pořádku. Celý Vesmír se proměňuje a tato kniha je pokusem tuto proměnu částečně dokumentovat. A ještě něco – i když to tak možná vždy nemusí vypadat, veškerá sdělení jsou vedena – Láskou.
Je zneklidňujícím faktem, že pokoušet se psát román po Jamesi Joyceovi, je asi zbytečné. Co je ještě možné dodat k jeho Odysseovi? Přece jen mi to ale nedalo, abych se nepokusil najít ještě poněkud jiný úhel pohledu. Onen fascinující román jsem začal číst v životě třikrát. Poprvé jsem se dostal někam na stranu tři sta padesát, podruhé – o několik let později – na stranu sto dvacet a naposledy – zcela nedávno – jsem došel asi ke straně osmdesát. Můj zážitek byl kupodivu pokaždé silnější.
Věřím, že jednou někde na opuštěném ostrově tu knihu přečtu celou. S Joycem se nehodlám nijak srovnávat, přece jen však máme cosi společného. Zajímá nás, zda utopenec je schopen vrátit se na pevnou zem a žít jinak – proměnit se.
Proto opakuji ještě jednou – Celý Vesmír se proměňuje a tato kniha je pokusem tuto proměnu částečně dokumentovat.
Pjér la Šé’z
"Léčivý román" - to je podtitul a také těžiště knihy. Jednotlivé složky osobnosti jsou reprezentovány čtyřmi postavami, jež nám dobře popíší podstatu každé z nich. Nelekněte se prosím, když budou jednat nelogicky nebo i trochu schizofrenně. Vstupujeme totiž do oblastí, které pouhou logikou popíšeme jen stěží.
Přesuneme-li se do roviny příručky, můžeme říci, že kniha pojednává daleko více o tom, co nám nejčastěji brání dostat se na duchovní cestu, nežli o samotném cíli této cesty - absolutní realitě. Věnuje se rozpoznání toho, které ze svých čtyř složek upřednostňujeme na úkor zbývajících a tím se dostáváme do nerovnováhy.
Ukázka z knihy:
... Ignor se vrhl nešťastníkovi na pomoc, aby jej zachytil. Tím však zřejmě jen urychlil jeho pád. V prstech snícího zbyl kus pláště a opilec se řítil velice rychle k zemi, kde se udiveně rozplácl v zednickém kolečku se zbytkem malty. Teprve nyní Ignor ke svému naprostému zmatku zpozoroval, že jsou ještě stále pouze nad kráterem.
Oněmělý úžasem zíral, jak zoufalcův duch opouští mrtvé tělo a pokojně stoupá kamsi vzhůru, aniž by potřeboval most. Ignor náhle zřetelně ucítil, že smrt onoho nebožáka má sílu, jež by dokonce i samotného Ignora dokázala také strhnout k zemi. Proto se co nejrychleji přitiskl k mostu a držel se jej jako tonoucí stébla.
Most se pod ním ovšem začal prudce propadat, což Ignora natolik vyděsilo, že jej objal ještě pevněji. Tímto pohybem také uprostřed noci procitl, aby zjisti. že se křečovitě drží otepi provlhlé slámy. Posadil se na lůžku a zaradoval se, že to všechno byl jenom sen. Byl v té chvíli ještě ponořen do obou světů zároveň, takže promluvil sám k sobě nahlas, i když to jinak nebylo jeho zvykem. Ačkoli byl v podstatě již za hranicí šílenství, přece jen stále ještě považoval hlasitý hovor k sobě samému za něco patologického.
Nyní však nutně potřeboval narušit sílu předchozího zážitku. "Zdá se, že alespoň tady je všechno v pořádku."
"To je právě váš největší omyl, pane.", ozval se hluboký neznámý hlas za Ignorovými zády. Ignor se otočil směrem, odkud uslyšel hlas, ale všude panovala naprostá tma. "Co se tady děje? Mám se tam na vás jít podívat? Nebo mám po vás něco hodit? Ale co?", zeptal se neznámého i sebe sama poněkud výhružně Ignot, přičemž se mu ale trapně třásl hlas.
"Nic takového nebude nutné. Raději zůstaňte, kde jste.", pospíšil si hlas neznámého návštěvníka.
"Nic bys tím nezískal. Vlastně naopak.", přidal se ihned jiný hlas, jehož neúprosnou intonaci Ignor dobře znal. To promluvil Věčný Kazatel, kterému Ignor občas říkal poněkud posměšně Mírný Karatel, což byl jeden z mála způsobů, jimiž bylo možno onen hlas alespoň nepatrně eliminovat...
Žánr: Naučná literatura - Osobní rozvoj a styl
Rok vydání: 2015, II. vydání, vydání originálu: 2003
Počet stran: 132
Nakladatelství: Modrá Brána
Vazba knihy: brožovaná
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.
